Škola, School, Kura

Kura znamená v maorštině škola anebo taky poklad, cennost. Ve smyslu že ne škola, ale vědění je poklad. Moc pěkné přirovnání. Jenže to vypadá, že škola jako taková oceňuje spíše poslušnost a slepé šprtání ve snaze získat dobrou známku, než opravdovou znalost a zájem. O nefunkčnosti školského systému ale až příště. Teď bych chtěla napsat něco málo o Zélandských základních školách a rozdílech v porovnání se školami Českými. V česku jsem na základní škole pracovala rok a tady na Zélandu už skoro 3 roky na 4 různých školach, takže je co porovnávat.

Základní školy jsou na Zélandu hodně multikulturní. Mít 40 až 70 různých národností v jedné škole je celkem běžné, alespoň tady, na severu severního ostrova. Ale i když je tu tolik kultur pohromadě, tak ta kiwácká školou jasně vládne. Kultura, která umožňuje věci, při které by České školní inspekci nejprve vypadly oči z důlků, pak by se jim postavily vlasy na hlavě a nakonec by tu školu rozcupovali na cimpr campr. Hygiena a bezpečnost je tady úplně někde jinde. 

A tak pěkně od začátku.

Aby jste si mohli představit zélandskou školu, zapomeňte na jednu velkou budovu plnou tříd. Školy jsou tady tvořeny ze spousty většinou přízemních budov, často jednotlivých tříd nebo řady tří tříd dohromady, které jsou různě rozesety po školním pozemku, přičemž každá třída má dveře přímo na hřiště.

 Záchody jsou často odděleně, takže musíte jít přes venek. Tímpádem by moc nedávalo smysl se otravovat s papučema, takže se po škole chodí v botech, i když je v hodně třídách koberec. Spousta dětí se ale stejně s botama neotravuje vůbec.

Jedna z věcí, která se mi líbí na NZ školách je, že děti tráví spoustu času venku. Jednak proto, že přístup k hřišti je tak bezprostřední a taky proto, že jim to umožňuje časový rozvrh. Škola začíná a končí v 9 a končí ve 3 odpoledne a je to pro všechny stejné, od prvňáků po středoškoláky. Mají 3 vyučovací bloky, vždy cca 1,5 hodiny dlouhé. Po prvním bloku mají 20 minut přestávku na svačinu (anebo morning tea, jak tady tomu říkají) a po druhém bloku mají hodinovou pauzu na oběd. Během těch přestávek jsou většinou celou dobu venku, hrajou si na písku, na prolízkách, hrajou fotbal, rugby, netball anebo mají nějaké jiné aktivity jako moderní tanec, kapa haka (maorské písně a tance) nebo třeba tvorba videí

Ačkoli se to moc neví, tak je na Zélandu hodně chudých lidí. Je běžné, že jsou na školách děti, které nemají svačinu ani oběd. Škola organizuje tzv. Breakfast Club (snídaňový klub), kam se tyhle děti můžou přijít před začátkem školy nasnídat a taky poskytuje svačiny a oběd. Některým dětem i boty a bundy.

Každé škole je tady přiřazen tzv. decile (překlad toho slova jsem nenašla), což je číslo, které vyjadřuje z jaké socio-ekonomické vrstvy pochází děti, které školu navštěvují. Čím nižší číslo, tím nižší socio-ekonomický status a tím více financí jde do školy.

Svačí a obědvá se venku na zemi, na schodech nebo uvnitř na podlaze pokud prší.

Na konec přestávky zvoní dvakrát. Po prvním zvonku mají děti 5 minut čas dostat se zpátky do třídy než zazvoní podruhé. Těm malým to často trvá mnohem dýl, ale hlavní je že vůbec přijdou.

Tyhle dlouhé přestávkyse mi oproti těm českým krátkým líbí víc. Davají učitelkám prostor se potkat s ostatními učitelkami a více se socializovat nebo si aspoň předat důležité informace.  Místo sborovny mají tzv. Staff room, kde je malá kuchyňka s kávou, čajem, mikrovnlkou, ledničkou a myčkou a většina učitelek se tam jde během přestávky najíst - pokud nejsou na dozoru.

Taky nemají kabinety. Každý učitelka má svoji třídu, kde učí a tam má všechny svoje věci. Takže jediné místo, kde se schovat před dětmi je staff room.
Celkově tady učitelky mnohem víc spolupracují. Třídy jsou rozděleny do 3 stupňů. Učitelky z každého stupně úzce spolupracují na svých plánech. Každé čtvrtlení mají nějaké téma, na které se zaměřují.

Základní školu tady děti navštěvují od 5 do 11 let, kdy jdou na 2 roky do intermediate school (takový mezičlánek mezi základní a střední školou) a ve 13 jdou pak na střední školu, kterou končí, když je jim 17.

Děti začínají školu přesně v den svých pátých narozenin, což dělá z pátých narozenin velkou událost. Děti do první třídy teda přibývají postupně během školního roku, což je docela záhul pro učitelku. V některých školách proto v prvních, ale i ve vyšších třídách vypomáhájí rodiče, pokud můžou. Často jsou tady třídy namíchané - prvńáci a druháci dohromady, druháci se třeťákama atd., někdy i 3 různé ročníky dohromady. Není to kvůli nízkému počtu dětí, takových tříd s prvňákama a druhákama dohromady máme 4. Spíš si to vysvětluju tak, že těm co to jde hůř se připojí k těm mladším a naopak. Na konci roku děti nemusí dosáhnout určité úrovně, na Zélandu se nepropadá. I když jsem slyšela, že už i v Česku se od toho upouští. Vysvědčení tady taky není, dostávají jednou za čas reporty o tom, co už umí a na co se zaměřit příště.

Taky domácí úkoly tady na základkách nedostávají. Když jsem sem přijela, tak jsem se na to jedné učitelky ptala a ta mi řekla, že svým žákům úkoly nedává, protože chce aby měli víc času na hraní. Krása.
Mají tady ale Národní standardy. Myslím, že každý rok děcka dělají zkoušky, aby se vidělo, jak na tom jsou na národní úrovni. Cílem těchto zkoušek je zvednout celkovou úroveň vzdělávání na školách. V roce 2013 oznámila ministrině školství, že cílem je aby 85% studentů dosahovalu národních standardů. Zatím jim to ale moc nevychází. Výsledky se od té doby nijak nezměnily, kolem 75% studentů dosahuje národních standardů. Většina učitelů by je zrušila. Ničemu nepomáhají, akorát přidávají práci a stres jak učitelům, tak dětem. 

Třídy jsou tady taky docela jiné. Nemají v nich moc lavic. Jen pár, takže na koho nezbyde místo, tak píše na zemi. Ve třídách je běžně 30 dětí, někdy i víc.

              

Učitelka málokdy pracuje s celou třídou najednou. Většinou nejprve vysvětlí, co po nich chce a co se bude dít, oni pak pracují samostatně a ona (málokdy on) pak pracuje s jednou skupinou dětí. Děti jsou většinou rozděleny do skupin podle schopností a znalostí. Ti menší so po dokončení úkolu můžou hrát, zatímco učitelku si bere postupně jednu skupinu za druhou. Ti větší mají soubor úkolů na kterých pracují. Mají např. něco, čemu říkají Daily 5, což znamená něco jako Denní pětka  - 5 úkolů, ze kterých si můžou každý den vybrat: čtení ve dvojicích, kdy si navzájem čtou nahlas; čtení sami pro sebe; poslech příběhu/audioknihy na počítači, při kterém mají před sebou tu knihu, kterou poslouchají; spelování; nebo práce na slohovce/příběhu/ básničce, podle toho, co se zrovna ten týden dělá. Každý den tak mají 3x10 minut během kterých volí 3 z těch 5 úkolu.

Gramatika se tu napřímo učí jen málo, hodně se ale píše. V podstatě každý den, o čemkoliv.

Každá třída má několik počítačů, chromebooků, iPadů a pod., často pro aspoň polovinu třídy. Některé školy podporují nošení vlastních počítačů, aby tak měl přístup k pc úplně každý. Když jsem přijela na Zéland tak mě to docela ohromilo. Teď si ale myslím, že čím míň počítačů ve třídě, tím líp.

A teď moje oblíbené téma, tělocvik. Tělocvična? Zapomeňte. Cvičební úbor? Zapomeňte. Pěkně v tom, v čem jste přišli do školy a venku. Skok do písku, přes kozu, šplh? Nenene. Škola má dlouhé schody vedoucí k řece? Škoda je nevyužít. 2x týdně 3x nahoru a dolu. Hotovo.

To bylo minulé čtvrtletí. Toto čtvrtletí je tělocvik 4x týdně, 10 minut denně. Na hřišti je 10 stanovišť s různými cviky, a děcka jsou na každém stanovišti 1 minutu. Jednou týdně je místo stanovišť běh. Běhá se 10 minut kolem školy dokola. Děcka běhají boso, v žabkách, v gladech, v šatech, kožených kalhotách, prostě v čem zrovna přišly do školy.

Příští čtvrletí už bude teplo, tak se bude plavat. Spousta škol tady má svůj venkovní bazén a každá třída chodí plavat 1-2x týdně. Učitelka je tam na ně sama a tak do bazénu s nimi nejde, aby na ně mohla dohlížet. Je to docela Opava.

Prvňáci a druháci mají tělocvik jen jednou týdně v pátek odpoledne a probíhá to tak, že dostanou míče, kruhy a švihadla a 45 minut si s něma hrajou.

Instrukce před tělocvikem.

Jednou nebo dvakrát za čtvrtletí mají "Project Energize" a to včdycky přijede do školy tady ten mladý týpek a učí postupně všechny třídy různé druhy sportů.

Ve školách se tady jede na čtvrtletí, ne na pololetí jako u nás. Po každém čtvrtletí, což je 10 týdnů, jsou 2 týdny prázdnin. Letní prázdniny jsou pak 6 týdnů dlouhé oproti 8 v ČR.

Tradičně jednou týdně v pátek ráno se celá škole sejde na "Positive Assembly", což je takové shromáždění, kde se zpívají písničky, řeknou se novinky z celé školy nebo nějaké zajímavosti a hlavně se losuje. Losujou se pozitivní karty, které děti dostávají od učitelky během týdne za vzorné chování, pokud udělají něco pro někoho druhého apod. Na ty karty pak napíšou svoje jméno a hodí je do krabice, ze které se pak losuje. Losuje ředitelka Pippa, kterou všechny děti oslovují jménem, a kdo je vylosován, tak může jít a vybrat si nějakou věc, hračku, zápisník apod. Taky se předávají certifikáty. V každé třídě dostane certifikát/diplom jeden žák za něco, co se mu ten týden povedlo.

Pippa nakonec zahraje na ukulele a všichni zpívají písničku školy. Kdo má facebook, může shlédnout zde.

Maorská kultura je školou prošpikovaná skrz naskrz. Sice se maorština neučí jako předmět, ale maorská slova se ve výuce běžně používají. Moje nejoblíbenější je puku - břicho.

Každý nový zaměstnanec nebo speciální návštěvníci školy jsou uvítaní tradičním maorským způsobem zvaným Powhiri (vyslovuj pofiri). To se opět celá škola sejde a skupina dětí a učitelek stojí na jedné straně a noví příchozí na straně opačné. Obě skupiny mají v čele ženskou, která v maorštině volá něco na tu druhou a naopak. Zní to takhle:

Nově příchozí se pak pomalu přibližují k těm domácím, kde jsou připravené židle k sezení. V první řadě sedí vždy muži a ženy až v druhé. Domácí pak zpívají maorskou písničku (waiata), která může vypadat třeba takhle (ty děcka jsou od nás ze školy a natočila jsem je při zkoušce)

Pak ten z kluků, který vede Haku předstoupí a přivítá všechny v maorštině. Po něm nastoupí ředitelka, taky něco řekne v maorštině (vždycky přemýšlím, jestli vůbec ví, co řesně říká) a pak v angličtině. Nově příchozí se pak postaví a pokud možno v maorštině začnou mihi - poděkování za přijetí a přivítání během kterého také řeknou svoje pepeha, což je řeč během které se představíte, řeknete odkud jste přišli, jméno vaší hory, řeky, otce, matky a tak. Pak se zase zpívá a součástí může být i haka. Tady jsou děcka při nácviku haky.

Zélandské školství rozhodně není perfektní. Tak jako ostatní země, se potýká s problémy našeho "tradičního" systému vzdělávání. Co je ale na Zélandských školách skvělé, je že ještě nebyly zasaženy strachem, který vládne Evropou. Strach, který ze škol udělal tvrze, postavil ploty a brány, za které rodiče nesmí bez doprovodu zaměstnance školy. Strach, který dětem zakazuje lozit po stromech, hrát si s klackama nebo si nedejbože zout boty na školním hřiští, protože co kdybys na něco šlápl. Nejednou jsem slyšela větu "Učitelé jsou stále jednou nohou v kriminále". V Anglii dokonce musíte požádat o propuštění dítěte ze školy, pokud chcete jet na dovolenou během školního roku a pokud se dítě vrátí do školy později než bylo naplánování, tak zaplatíte pokutu.
Opravdu takhle chceme žít?

Tenhle strach tady zatím není a tak jsou školy plně otevřeny rodičům, děti lozí po stromech, hrajou fotbal na hřišti, které je přes cestu od školy a bez dozoru učitele. Říkají tomu "trusted soccer" (trust znamená důvěra a soccer je fotbal). Učitelé prostě svěří důvěru svým studentům, že jsou schopni si hrát bez dozoru. Studenti můžou jejich důvěru ztratit, ale taky znovu získat.
A co když se jim něco stane?
No tak se jim něco stane. Příště si dají větší pozor. Nikdy se nenaučíme být samostatní a zodpovědní za své chování více, než když jsme sami a nemáme dospěláka za zadkem.

Buďte trochu víc Kiwi. Věřte svojim dětem a sobě navzájem. Ono se pak žije mnohem klidněji.

Ruahines aneb jak jsem se znovu zamilovala do Zélandu

Byly prázdniny a tak bylo nutno vyjet někam dál. Volba byla jasná. Pohoří Ruahines. Michal je má prochozené skrz na skrz a tak mi dal tipa na dvoudenní trek zvaný Deadman's Track.

Cesta na jih byla zamlžená. 

Člověk vyjede za Hamilton a nestačí se divit, co je krásy kolem dokola.

Popár hodinách jsme zaparkovali po horama a vydali strmě vzhůru.

Po cestě na chatu jsme potkali klub turistů (průměrný věk 70 let) a dřevěný most.

Výhled od chaty.

Nejvíc cool záchodky. Aspoň zvenku teda. 

A na záchod na Rysech stejně nemají.

K večeru teptlota klesla k nule a tak se Reuben ujal zatopit v krbu. K dispozici tam měl dva ústřižky z novin, vlhkou kůru a mega polena. Lekce č.1 Vždycky měj v krosně noviny.

Po 20 minutách marného snažení jsem převzala vedení, natrhala jsem hromadu suché trávy, v rohu chaty jsem našla sekeru, polena jsem rozsekala na třísky a jala jsem se kiwákovi ukázat, jak se rozdělává oheň.

No a hovno. Prostě nic. Chvíli to vypadalo nadějně, ale rozhořet se to nechtělo. To už jsem trochu začala panikařit. Byla fakt kosa, neměla jsem čepku, rukavice ani šálu (lekce č.2 vždy měj v krosně čepku, rukavice a šálu) a ani 5 vrstev a sekání dřeva mě nezahřálo. A pak mě to napadlo!

Na horských chatách není eletřina a na minulém výšlapu jsem se přiučila, že je vždy dobré mít s sebou svíčky. Tak jsme je zapálili a dali po suchou trávu a třísky...a NIC!

To už jsem to vzdala a začala jsem se psychicky připravovat na nejhorší noc mého života. Asi ve chvíli, kdy jsem přemýšlěla jestli bude lepší vypít tu láhev vína, co jsme tam měli, pomalu a vydržet vzhůru co nejdýl, anebo vypít najednou a usnout co nejrychleji, to Reuben dokázal! Nevzdal to a s pomocí svíček rozdělal oheň.

Tak jsme si dali matrace před krb a pěkně se tam uvelebili s vínem. Nakonec jsem ani spacák nepotřebovala, jaké tam bylo vedro.

Ráno na nás vykoukly sopky Ruapehu a Ngauruhoe, tak jsem je zvěčnila do mého cestovního skicáku.

Se sluncem v zádech jsme se brodili vstříc zatravněným vrcholkům.

A z vrcholu už to šlo jen z kopce a to i s náma.

Zatáhlo se, začalo fučet a mě bylo smutno po mé šále. Tráva zakrývala bahno a hluboké kaluže a klouzalo to jak po banánové slupce. Spadla jsem asi tisíckrát, křuplo mi v kolenu a dva dny jsem si pak nemohla dřepnout.

Po pár hodinách jsme se dokouleli dolů a to je vždycky super pocit, když už víte, že ten den už nemusíte dál.

V nedaleké vesnici jsme měli ubytování na dvě noci a s výhledem na Ruapehu.

Totální ráj. Kopce všude dokola a nejbližší soused nejmíň kilometr daleko.

Vidíte ten kopec tam vzadu? Tam budu jednou bydlet.

Víkend v luftu

Čtvrtletní prázdniny a hned dva týdny!

Je to smutné, ale prázdniny jsou na moji práci to nejlepší. Žádné příkazy od té pipiny, co si hraje na generála ve škole. Yes!

A tak jsme nelenili a vyrazili do Aucklandu na oslavu 40. narozenin Reubenova bratrance Jesseho.

Po cestě jsme zdokumentovali zaplavená pole. Měli jsme tu hned dva tajfuny za sebou a tak tu máme trochu mokro.

Jesse pracuje pro Warner Brothers Pictures a náplní jeho práce je sledovat filmy 8 hodin denně. A kdyz má volno, tak si klidně dá dalšího filmáka. Viděl fakt snad všecko a samozřejmě to byl on, kdo nás dotáhl na filmový maraton (24 hodin v kině). My jsme tam teď byli dva roky po sobě, on už tam byl 15x. Asi není těžké uhodnout, že má filmy docela rád. No a tak na své 40. narozeniny si pronajal celé kino (taového krásné staré) na jedno sobotní odpoledne a promítal 3 filmy, které chtěl vždycky vidět na plátně.

Prvním filmem byl Pepek námořník z roku 1980 s Robinem Williamsem v hlavní roli. Pak Bratři Bluesovi a nakonec Ohnivá sedla. Všecko docela crazy filmy, ale dost cool v kině.

Přespali jsme u Reubenovy segry Carmel, která nebyla doma, ale nechala nám klíče. Moc jsem se tam netěšila, mají tam vřdycky děsný bordel, ale bylo to zadara a aspoň jsem to mohla zdokumentovat.

 Barák je to obří a v docela hustém místě nedaleko od centra v takové osadě v buši. Normálně stojí pronájem bytu kolem 600$ za týden a oni mají celý barák za 200, protože to je barák od Reubenovy kmotry.

Tohle je příjezdová cesta

A všude dookola se skrývají další domy.

Kuchyň byla tentokrát docela uklizena. Uklizena ale neznamená čistá. Boty jsem si radši sundala jen do postele.

 

Tohle je obyvák. Mike (manžel od Carmel) má pořád vyrábí osvětlení s různými efekty nebo různé vychytávky. Například vyrobil zařízení, aby se zbavil cizích koček, které jim lezly do domu přes dveře pro jejich kočky. To zařízení nějak rozpoznalo cizí kočky, a když se přiblížili ke dveřím, tak to na ně začala stříkat voda.

Svoji dílnu si zařídil v obýváku a tak je polovina obýváku zavalena různýma součástkama, kablema, nefunkčníma tiskárnama a vším možným.

 Oproti minule, byla jejich ložnice docela uklizena. Tohle bylo poprvé, co jsem viděla, jaký tam vlastně mají koberec.

A co se nevleze jinam, se šoupne do pokoje pro hosty (naštěstí mají 3 a v jednom je jenom postel a skříň, tak se tam dá vyspat).

 

Garáž je na tom podobně jako pokoj pro hosty, jen trochu víc odpadků.

 Příště radši přespím v autě asi. 

Chudák kmotra jak viděla tu spoušť, tak prý začala přemýšlet, že by ten barák radši prodala. Steven, 

Druhý den jsme jeli na výlet na pláž Piha. Krásná že?

Reuben se z celé té krásy zapomněl podívat do zpětného zrcátka a nacouval to do auta za náma.

 

Pojištění máme a spoluúčast by normálně byla 400$, ale protože Reuben nema full řidičák, tak to bude krásně využitých 800$.

Mají tady 3 stupně řidičáků. 

První je Learners (začátečník - i v Česku je označení pro začátečníka "L"). Začít se učit řídit můžete od 16 let. Learners řidičák dostanete jakmile složíte teoretické testy a pak se teprve začnete učit řídit. Nemají tady ale autoškoly jak u nás, řídit vás učí většinou rodiče. Na tento řidičák nemůžete řídit auto sami, vždy tam s vámi musí být někdo a do 20 let je nulová tolerance alkoholu, nad 20 let můžete mít trošičku vypito.

Po 6 měsících, když jste si jisti řízením, můžete požádat o Restricted (omezený) řidičák. Po složení zkoušky z jízdy můžete řídit auto sami, ale jen od 5:00 do 22:00, v noci musíte mít v autě někoho, kdo má full Zélandský řidičák minimálně 2 roky. Převážet můžete jen rodinné příslušníky, anebo s vámi musí být zase někdo, kdo na vás bude dohlížet. Pro alkohol platí stejná pravidla. A pokud jste složili zkoušky v automatu, tak nesmíte řídit manuál.

O Full řidičák si můžete požádat po 18 měsících od obdržení restricted řidičáku nebo 12 měsících pokud si uděláte nějaký speciální kurz řízení a pokud je vám méně než 25 let. Pokud jste starší 25 let, tak si o full řidičák můžete zažádat po 6 nebo 3 měsících. Zase musíte složit zkoušky z jízd a pak už si můžete jezdit sami kdy chcete a převážet koho chcete a dokonce si můžete i víc vypít, ale jen pokud je vám víc jak 20.

No a jak už jsem říkala, Reuben nemá full řidičák, ale jen restricted už víc jak 10 let, protože byl líný si dodělávat další jízdy. Pro pojišťovnu je kdokoliv s restricted řidičákem nezkušeným řidičem, a tak i spoluúčast je vyšší. Až dopíšu tenhle příspěvek, tak Reubenovi hned zabookuju zkoušky na full řidičák.

Za stěračem jsme jim nechali vzkaz s telefonním číslem a valili jsme směr Karekare beach. Byla jsem tam s Mišanem, hned nějak krátce po příjezdu na Zéland. Furt je to tam hezké. Tak jsem si to vyfotila znovu, akorát s horším foťákem. Pro porovnání klikni zde.

Zazvonil zvonec a studia je konec

Tak jsem si tak pěkně studovala, 3 týdny praxe na základce udělala, letní školu úspěšně dokončila a pak jsem zas ty IELTS nedala, takže zbytek studia se odkládá na příští rok.

A tak mám zas víc času na své projektíky.

Tyhle noční stolky jsem začala někdy v říjnu, kdy jsem dostala hromadu Rimu dřeva (místní strom) od školníka.

Trvalo mi to půl roku, ale konečně jsou hotové!

Zastesklo se mi po tvarohu, který v Hamiltonu není k dostání, tak jsem si ho vyrobila. Není nic jednoduššího. Necháte 2 litry mlíka 2 dny na lince, pak zahřejete v hrnci na asi 50°C, necháte vychladit a pak jen vymačkáte syrovátku. Ze dvou litrů jsem měla asi 200g tvarohu a skoro 2 litry syrovátky.

Od února máme dvě nové spolubydlící. Jedna je doktorka, která nemá auto, což je na Zélandu rarita, a všude běhá. Je docela spoko. Jediná divná věc je, že si každý večer sedne s takovou tou obří sklenicí na víno plnou mlíka a takové sklenice vypije 2, takže tak 600ml mlíka.

Zato druhá spolubyla je podivnost sama. 

Má motorku, dredy, studuje matiku a v pokoji má sbírku plyšáků.

Je bývala anoretička, takže omezená strava byla očekávána, ale skutečnost předčila všechna očekávání. 

Tohle je její každodenní večeře.

Někdy to jí všechno syrové, jindy si to upeče, a pak si to namáčí do kakaového prášku smíchaného se stévií, do majonézy, která má na obalu "97% fat free" a pak ještě do nízkokalorického kečupu. Často sní dva takového talíře nacpané zeleninou, anebo jeden talíř a pak vrchovatou mísu polívky. Nakonec to většinou završí proteinovou tyčinkou.

A protože jí hodně mrkve a dýně, tak je celá oranžová, hlavně obličej a ruce.

Obě dvě mají psy, tak tu máme veselo.

Jack

Hermes

Taky se nám sama zasadila dýně na kompostu a totálně ovládla naši zahradu.

Takhle to vypadalo pár týdnů zpátky.

A teď už je to v polovině zahrady.

Tuhle jsem utrhla moc brzo, je ještě malá, ale máme tam dalších 16 obřích a ještě to vypadá, že porostou další. Spolubydlící už se na ně třepe, v obchodě jsou ještě drahé a ona už pomalu začíná blednout.

Další várka citrónů je na cestě.

Houbová sezóna je v plném proudu a místní park mě pořád zásobuje.

 Minulý týden jsem vyhrála válku se šváby, kterým se zalíbilo u nás v kuchyni.

Nejvíc se jim líbilo v mikrovlnce.

 Tady v regionu Waikato jsou prý švábi všude. Lidi jsou tu na ně zvyklí, mají jima prolezlé baráky a nic s tím nedělají. Naštěstí není těžké se jich zbavit, alespoň na určitou dobu. V obchodech prodávají sprejové bomby, které je zaručeně vyhubí. Asi nebudou nic přírodního, ale v tomhle případě mi to je jedno. Švábi nemají pod mojí střechou místo.

A tohle je účet, který jsem dostala v opravně kol. Takový dědeček je tam opravuje a tohle mi pak dal. Není to boží?

Jinak jsem si našla práci na jedné místní základce. Zase jako asistentka učitele, ale na běžné základce, kde mají pár dětí s opožděným vývojem. Takže přebíhám mezi třema třídama. Moc mě to tam neba. Jedna z těch učitelek, se kterou pracuju nejvíc je moc drsná na můj vkus. Předtím, než začala učit, tak byla v armádě a trochu se jí bojím. Ale platí mě tam o dost víc než v minulé práci a nemusím přebalovat plínky, tak to tam asi vydržím.

Tahle škola i ta škola, kde jsem měla praxi mají děti 40ti různých národností. A to je pak peklo zapamatovat si jejich jména. Třeba  Pepuere, Tiorita, Tzse-yung, Subair, Aarav, Alaiyah a moje oblíbené Vizion a Kredenz. Za poslední měsíc jsem pracovala asi se 120 žákama a asi jen 10 dětí mělo jména, které už jsem někdy slyšela. Třeba jako Lucas nebo Molly. V průměru tady mají ve třídě 30 žáků, z toho maximálně 5 bílých, a ne všichni bílí jsou Zélanďani. Tak nevím, kam se všichni poděli.